Jako správní katolíci jsme zběhlí v evangelních příbězích. Připomeňme si jeden z nich (pro naše účely a charakter textu lépe poslouží varianta z Lk 15, 3-7):

“Pověděl jim toto podobenství: “Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: “Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.” Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují.”

Krátce k textu samotnému. Nelze si nevšimnout paradoxních stavů pastýře. Má sto ovcí, ztratí jednu z nich - nechá tedy zbytek na pustém místě (kdo ví kde) a jde za tou, která se ztratila. Ale nejde jen tak, hledá ji “dokud ji nenalezne” - můžeme si tak snadno představit, že hledá dny a noci, než ji skutečně najde. A během této doby těch devadesát devět udělá na pastvě pěknej brajgl a pravděpodobně už možná ani není pospolu, ale to ho až tak nezajímá, neboť, protože jsou nazváni “spravedlivými”, nečeká, že by se mohli rozutéct, že mají dost rozumu na to, aby situaci pochopili a počkali. A když ji najde, svolá své přátele a sousedy a volá: “radujte se se mnou, protože jsem nalezl svou ztracenou ovci!”

Ten příměr je nabíledni. To stádo je církev, pastýř je Kristus, jako alter-Kristus pak každý kněz/biskup. Normální pastýř by se asi na jednu ovci vykašlal nebo ji alespoň nehledal tak úporně. Ale tady to tak není. Normálně bychom možná všichni daleko raději zalezli s devadesáti devíti ovcemi do bezpečí domova, odkud jsme vyšli a čekali na další den a doufali, že se neztratí další. Tzn. raději jsme opatrní, raději máme své jisté, raději jsme v bezpečí - než bychom byli odvážní, než bychom se vydali na cestu, než bychom byli vydáni nebezpečí neúspěchu. A papež v tomto směru krásně říká: teď jsme ve stavu, kdy je v bezpečí domova církve spíše ta jedna ovce a devadesát devět pobíhá po horách a nevíme, kde jsou. A jakákoli aktivita pastýře pro záchranu ztracených je pokládána za čiré bláznovství, neuskutečnitelný záměr, herezi proti tomu, jak se to dělalo dosud - vždy jsme se vraceli do bezpečí domova, ať už bylo ovcí více či méně, nač to měnit?

Mimochodem ale Kristův život je jeden velký neúspěch, který je podivuhodně proměněn v největší okamžik dějin. Kristův kříž je megaprůser. A evangelia jsou plná těchto Ježíšových paradoxů, kdy je najednou všechno jinak, opačně, než si dosud všichni mysleli.

Jde o život, o život ovcí a každá aktivita na záchranou akci se počítá. Nemusí všechno vyjít a nemusí všechno vyjít napoprvé. Ale hraje se o všechno. Buď budou životy zachráněny nebo zatraceny. A je na nás, zda se staneme záchranáři nebo budeme spořádanými občany, kteří se chovají vždy správně, ale když je to potřeba, odvrátí hlavu na druhou stranu a dělají, že jich se situace netýká, protože to za ně vyřeší někdo jiný.