Mezi lidmi, kteří mne znají, se ví, že jsem v poslední době propadl kávě. O této propadlosti by mělo být toto sdílení.

Mnozí říkají “jdu na kafe”, “chci kafe”, “zajdeme na kafe” ap. Nevím, jak vám, určitě je v tom kus vlastního prožitku, možná také nepřenositelného, nepřetlumočitelného, ale uvidíme. Přiznám se, že mi označení “kafe” neštymuje. Prostě mi to v tom spojení “jít na kafe” nějak hapruje - ať už foneticky nebo obsahově... Prostě to není ono.

Postupně jsem u sebe oddělil pojmosloví - asi tak, jako rozlišíme “tatínka” od “fotra”, tak rozlišuji mezi “kafem” a “kávou”. Ale nikoli přímou analogií. Vysvětlím: kafe pro mne znamená ordinaritu, všednost, uběhanost, rychlost, nezájem. Dávám si kafe, abych přežil. Káva je pak pro mne setkání, rozhovor, vzácná chvíle dne, která se vymyká z běžného počítání času.

Proč to rozlišení? Připadá mi to přiléhavé. Možná to souvisí s mým oblíbeným chováním, totiž posvěcovat profánní. Kouříme - ale už bez prožitku, chceme jen nikotin. Spíme spolu - ale už bez setkání srdcí a životů, chceme si užít chvíle slasti. A do toho mi zapadá toto slovníkové rozlišení mezi tím, co označím jako “kafe” a “káva”.

Když jdu s někým na kávu, je to jako účastnit se liturgie. Vždy je to o setkání, o rozhovoru s tím, s kým na kávu jdu. Je to o užívání si a rozlišování chutí, objevování rozdílností v podávání, přítomnosti sklenici s vodou, tvaru hrníčku a jeho ucha, velikosti lžičky, tvaru sáčku s cukrem. Je to nejen setkání chutí kávy, ale také setkání chutí k životu a jejich sdílení - ne vždy je to sdílení radostné, stejně jako ne vždy káva chutná. Nikdy jsem dosud neměl pocit, že takové setkání u kávy nemělo smysl. Vždy jsem měl pocit, že jde o víc, než o setkání dvou lidí a jejich řečí, kávy a ztráty peněz při odcházení z podniku. Že za dokonale popsanou technikou setkání, vypití kávy, konverzace a odchodu z podniku se odehrává cosi zá-zračného, něco, co je za zrakem, za tím, co bychom běžně popsali pozorováním, že jeto něco tajemného, že za tím vším je Pán, který se raduje.

A takový mám pocit, když si i dělám kávu sám, kdy jsem na toto vlastně přišel. Že ten pocit, když doma otáčím mlýnkem, sypu obsah do moka konvičky, dávám na plotnu, pak liju do hrníčku, přičichnu a ochutnám a po vypití se mi chuť odráží ještě nějaký čas na patře, nemůže být slastný jen tak sám od sebe, pokud za ním nestojí a neprožívá se mnou každý doušek a každou vteřinu přípravy sám Pán. V každém případě je pro mě i taková káva o samotě kávou-setkáním s Hospodinem. Káva tak otevírá prostor Pánu, aby se mě dotýkal a měnil mě. Tím, že vnímám chuť, barvu a vůni kávy a chuť, barvu a vůni života toho, se kterým se setkávám a sdílím. Dostáváme se tak k realitě toho, když se v jedné prefaci modlíme, že “v něm žijeme, pohybujeme se a jsme”. Přidal bych, že v něm také vnímáme, přičicháváme a vychutnáváme.