Na námět mě přivedl článek jedné mé kamarádky. Tímto kamarádce děkuji a rozvíjím její úvahu jiným směrem, který podle ní třebas ani nebude související.

Kristus a papež František toho mají hodně společného. Mluví o vycházení ze sebe k druhým, o laciné nábožnosti a směrují k vnitřní zralosti, obrácení, hovoří o doprovázení v rozličných situacích, o skoro až zákazu zavírat se ve vlastní pohodlnosti ap. Mám rád průpovídky svých příbuzných - i když, jak mi babička sem tam připomene, jsem je v dětství moc rád neměl a vždy, když babička s nějakým moudrem přišla, nechtěl jsem ji ani slyšet, odcházel jsem z místnosti, zacpával si uši a křičel, ať toho nechá, že to nechci slyšet a snažil se ji všemožně přehlušit - nebo svých kamarádů a známých osob. Ty doby jsou pryč a já mám ty průpovídky rád. Ať už to jsou průpovídky, které existují po generace nebo situační komentáře čehokoli, co se děje v domě nebo jako reakce na nějakou událost. Líbí se mi také prostota, se kterou předchozí generace žily - věrně, pravdivě a přece podle křesťanských ideálů, které jim vtloukala do hlavy nedělní škola a ráznost jejich vlastních rodičů.

Babička mi jednou vyprávěla, jak její staříček (jestli se nepletu), dostal mrtvici a pak nemohl mluvit, jen brblal na vše jedno slovo, které neustále opakoval. Hlavu měl v pořádku, ale mluvit už jinak nemohl. Ať se zlobil nebo chtěl projevit souhlas nebo cokoli, vždy slyšeli to samé. A žili a měli se rádi. Žili, jak to přišlo. Často slyším, když se stařenky před započetím růžence přede mší potkají a povídají si, co je nového, větu: Musíme to brát tak, jak to je. Dlouho jsem tomu nerozumněl, ale už nějaký čas té větě a jejímu smyslu přicházím na kloub. A musím přiznat, že je to veliká moudrost.

Děda nedávno spadl venku a trochu si odštípl nehet jednoho prstu na ruce. Když se ho farář ptal, co se mu stalo, děda se zasmál a prohlásil: Políbil jsem matičku zemi. Ach... přesně věta od něho. Průpovídka, vtipná, vystihující situaci, zlehčující, pravdivá a skromná. Když jsem jednou šel z rozlučky se svobodou od svého kamaráda ve vedlejší vesnici domů pěšky, zeptal se mě otec tohoto kamaráda, zda se mi během cesy země nepřiblížila k mému čelu, že prý se to občas stává.

Ale jak souvisí tyto dva zdánlivě rozdílné světy - současný papež s Kristem a průpovídky? Troufám si tvrdit, že je to ona nezabarikádovatelnost srdcí, kterou tyto dva světy projevují svým postojem k vnějšímu. Můžu zůstat zavřený doma, před starostmi, problémy, strachy, realitou. Nebo můžu vyjít ven, políbit matičku zemi a upřímně se u toho zasmát, jak je život super a uvažovat nad tím, jaký lehký hřích jsem právě provedl, protože lehké hříchy se trestají hned. A je to i otevřenost životu, plnému životu, který Kristus nabízí. Život, který není jednoduchý, ale je to život s Kristem - a to je kvalitativní rozdíl...